Přechod z němého do zvukového filmu, který se odehrával na počátku dvacátého století, některé tehdejší hvězdy pohřbil a z některých neznámých umělců udělal naopak hvězdy první velikosti.
· Jednou z takových budoucích hvězd je i herečka, jejíž jméno už dnes asi málokomu něco řekne.
· Byla to ale žena skutečně výjimečná.
· A nejen jako herečka, ale i jako člověk.
Anna Ondráková, která se narodila dva roky po začátku dvacátého století, se stala první skutečnou mezinárodní hvězdou němého a později i ozvučeného filmu.
· Svou bojovností si dokázala prosadit odchod ze světa všedního (měla se stát poštovní úřednicí) do světa kulturního.
Hned první její film měl úspěch, a tak se rodiče nakonec s její volbou smířili. Ve svých osmnácti letech poznává další ikonu českého filmu – herce a režiséra Karla Lamače. Navázali spolu partnerský vztah, který se po krátké chvíli rozšířil i na pracovní. Založili spolu úspěšnou produkční společnost. Milostný vztah skončil, pracovní trval dál. I ten byl však přerušen – a to nástupem nacismu.
Na plátně vraždila, ve skutečnosti životy zachránila
Z Anny už ale byla natolik známá hvězda, že si mohla nabídky doslova vybírat. Slavná byla v německém i rakouském filmu. Teď už zbývalo dosáhnout slávy i u britského publika. A nabídka přišla. Taková, která se neodmítá. Přišel s ní totiž dokonce sám mistr filmového hororu Alfred Hitchcock.
· Z naší křehké blondýnky, s velkýma dětskýma očima, se stala první blonďatá filmová vražedkyně.
· Mohli bychom ji vidět ve filmech „… a neuveď nás v pokušení“ anebo „Její zpověď“.
Když se provdala za slavného a velice úspěšného německého boxera Maxe Schmelinga, neměl ani jeden z nich na růžích ustláno. Měli být nástrojem nacistické propagandy. Nepodařilo se. Dokonce se po válce přišlo na to, že na svém statku schovávali dva židovské chlapce.